Vanitas

Tento příspěvek píšu opilá, protože jinak bych to nezvládla... Barokní vanitas jsou o pomíjivosti. Zobrazují zátiší, která buď přímo odkazují k lidské pomíjivosti prostřednictvím zobrazení lidských pozůstatků, nebo pomocí květin v největším rozkvětu, ovoce ve stadiu maximální zralosti...dnes jsi v nejlepší kondici, "k nakousnutí", ale co zítra? Žijeme v době kultu mládí a krásy. Kdo není mladý a krásný, jakoby neměl právo žít... Měla jsem tátu. Nebyl mladý, nebyl krásný, ale měla jsem ho ráda. Teprve dnes vím, jak moc. Teprve dnes vím, jak moc mi chybí jeho teplá dlaň. Teprve dnes mi začíná chybět jeho sobotní "nevítaná návštěva" ve 12,15. Umřel. V neděli 11. května. V neděli přišel na svět a v neděli ho opustil. Nečekaně, neplánovaně...můžu mu odpustit, že mě na to nepřipravil? Musím. Musím mu odpustit všechno. Nelze, než respektovat toto konečné řešení. Neplánoval ho. Probírám se jeho věcmi. Tak uspořádanými!!! Všechno má své místo, svou logiku. Byl připraven. Ale JÁ NE!!! Tati, chybíš mi!!! Memento mori na mě najednou křičí ze všech stran a já to nechci poslouchat! Chci zavřít oči, zacpat si uši, ignorovat tuhle neskutečně BLBOU situaci, kdy Tě nemám, jenže to nejde. Vanitas. Všechno je pomíjivé, i lidská existence. V téhle realitě jsi out. Memento mori. Věř, že si Tě budu pamatovat. Tuhle situaci jsem si neuměla představit. Nechtěla. Buď s Bohem, i když jsi v něj nevěřil. Zkomplikoval jsi mi život, ale stejně Tě miluju. Sbohem, tati.